Doručování stálým rozhodčím soudem

Doručování stálým rozhodčím soudem

 

§ 31 písm. e) z. č. 216/1994 Sb.

§ 23,24,25, 13 odst. 2,3 z. č. 216/1994 Sb.

 

Ustanovení § 19 ZRŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 umožňuje stranám dohodnout si postup týkající se doručování rozhodčího nálezu. Takovou dohodu může představovat i podrobení se statutům a řádům ve smyslu § 13 ZRŘ, např. Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (řád rozhodčího soudu).

 

Pokud strana neuvedla rozhodčímu soudu adresu pro doručování a dodání do datové schránky není možné, pak jestliže strana po zahájení rozhodčího řízení změnila adresu, aniž to oznámila rozhodčímu soudu, je doručováno platně, jsou‑li písemnosti zasílány na její poslední známou adresu. Jestliže se postupem podle § 10 odstavců 1 až 8 řádu rozhodčího soudu nepodaří doručit straně na její poslední známou adresu, a to ani prostřednictvím jejího zástupce anebo osoby jí zmocněné k přijímání písemností, může jí předseda rozhodčího soudu podle § 10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu ustanovit osobu pověřenou k přijímání písemností. Ustanovení § 10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu rovněž stanoví, že den doručení pověřené osobě se považuje za den doručení adresátovi, jemuž byla ustanovena pověřená osoba.

 

Soud:

Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:

07/12/2017

Spisová značka:

23 Cdo 3376/2016

ROZSUDEK

 

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce LÁZNĚ JUPITER a. s., se sídlem v Praze 4, Hornokrčská 649/31, identifikační číslo osoby 28929781, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Nitranská 988/19, proti žalovanému ESPRIT BOHEMIA s. r. o., se sídlem v Praze 4, V Úhlu 6/638, identifikační číslo osoby 27600882, zastoupenému JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 366/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, č. j. 21 Co 482/2015-116, t a k t o:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, č. j. 21 Co 482/2015-116, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 8. 2015, č. j. 18 C 366/2014-67, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zrušil rozhodčí nález vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen „rozhodčí soud“) dne 18. 8. 2014 pod sp. zn. Rsp 940/13 podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Rozhodnutí obou soudů bylo založeno na závěru, že žalobci (v rozhodčím řízení žalovanému) nebylo v průběhu rozhodčího řízení řádně doručováno, v důsledku čehož nebyla žalobci dána možnost věc před rozhodcem projednat.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodčí soud doručoval písemnosti žalobci poštou na adresu v P., tj. na adresu, která až do 13. 8. 2013 byla adresou jeho sídla zapsaného v obchodním rejstříku. Odtud se však zásilky vracely s poznámkou, že adresát je neznámý. Rozhodčí soud se nepokusil žádným způsobem zjistit jinou adresu, na kterou by bylo možné žalobci úspěšně doručit, a ustanovil žalobci opatrovníka JUDr. O. K., CSc., jemuž písemnosti určené žalobci doručoval. Žalobce sice neměl svou datovou schránku nastavenu pro přijímání písemností jiných právnických osob ve smyslu § 18a odst. 1 zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, adresa, na kterou bylo možno doručit, však byla snadno a z veřejně přístupných zdrojů zjistitelná. Žalobce měl ještě před zahájením rozhodčího řízení v provozu své internetové stránky www.laznejupiter.cz, na nichž měl uveřejněnu řadu kontaktů, včetně adresy své provozovny v P., což je od 14. 8. 2013 adresa jeho stávajícího sídla zapsaného v obchodním rejstříku, tatáž adresa byla zapsána jako sídlo žalobcovy provozovny též v živnostenském rejstříku již od r. 2009. Tato adresa byla od počátku rozhodčího řízení žalobcovou známou adresou, tj. adresou z veřejných zdrojů zjistitelnou. Veřejně dostupná byla též žalobcova emailová adresa, byla navíc na dokladech připojených k rozhodčí žalobě. Podle soudu prvního stupně pojem „adresa, jež je rozhodčímu soudu známa“ ve smyslu § 10 odst. 1 řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen „řád rozhodčího soudu“) v sobě zahrnuje nutnost vynaložit určitou aktivitu při zjišťování takové adresy přinejmenším z těch dokladů, které má rozhodčí soud k dispozici v rámci daného rozhodčího řízení. Uzavřel, že rozhodčí soud měl ustanovit žalobci opatrovníka teprve poté, co vyčerpal všechny ostatní možnosti, které by při zjišťování „poslední známé adresy“ mohly být využity. Rozhodčí soud však postupoval formálně, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

Odvolací soud předeslal (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 3678/2013 ze dne 21. 5. 2014), jaké jsou podmínky doručování rozhodčího nálezu do datové schránky účastníka rozhodčího řízení. Vyšel dále ze zjištění, že písemnosti v průběhu rozhodčího řízení byly doručovány JUDr. O. K., CSc., jako osobě pověřené přijímáním písemností podle § 10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu. Dále zjistil, že všeobecné obchodní podmínky žalovaného (dále též „VOP“), které byly nedílnou součástí žalobcovy objednávky, obsahovaly v bodě VIII ujednání tohoto znění: „Adresa odběratele uvedená v záhlaví objednávky, nebo zapsané sídlo se považují za doručovací adresu, pokud si strany výslovně nesjednají doručovací adresu jinou. Písemnosti doručované dodavatelem na doručovací adresu se považují za doručované třetím dnem od jejich prokazatelného odeslání dodavatelem.“ V záhlaví žalobcovy objednávky byla uvedena adresa odběratele P. kromě ní je na objednávce uveden email sanco@marketigrescue.cz a rovněž email kontaktní osoby sanytrak@laznejupiter.cz. Odvolací soud posoudil i tyto emailové adresy jako doručovací adresy ve smyslu bodu VIII VOP. Citoval dále z ustanovení § 10 řádu rozhodčího soudu, který upravuje doručování, jemuž se, jak zjistil, strany v rozhodčí doložce, která je obsažena v bodě IV odst. 3 VOP, podrobily. Odvolací soud uzavřel, že doručovací adresou v souladu s čl. VIII VOP jsou též emaily uvedené v záhlaví objednávky. Pokud se rozhodčímu soudu nepodařilo doručit podle § 10 odst. 1 až 8 řádu rozhodčího soudu na poslední známou adresu, kterou se rozumí adresa uvedená na objednávce, měl doručovat i na další tam uvedené doručovací adresy, tedy na emailová spojení. Citoval § 13 odst. 3 ZRŘ, podle něhož, jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2 téhož ustanovení (tj. předpisům a řádům rozhodčího soudu) a dodal, že strany se těmto předpisům podrobily a je třeba podle nich postupovat i v otázkách doručování s tím, že zvláštní ujednání této otázky obsahuje čl. VIII VOP.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání. Je přesvědčen, že odvolací soud rozhodl nesprávně, naopak procesní postup rozhodčího soudu byl ústavně konformní, šetřil podstatu a smysl žalobcova práva na spravedlivý proces. Své rozhodnutí založil odvolací soud na otázkách, které dovolacím soudem dosud nebyly řešeny. Odkazuje v té souvislosti na judikaturu Ústavního soudu a táže se 1) zda je dána pravomoc obecného soudu k přezkumu řádu rozhodčího soudu, 2) zda pojem „poslední známá adresa“ znamená, že odesílatel, tj. soud, rozhodčí soud či rozhodce, je povinen investigativně vyhledávat potenciální adresy adresáta a pokoušet se na ně doručovat a 3) zda doručování ve smyslu § 10 řádu rozhodčího soudu znamená také povinnost doručovat na emailové adresy. Dovolatel je toho názoru, že strany upravily doručování v bodě VIII VOP, podle nichž se adresa odběratele uvedená v záhlaví objednávky, nebo zapsané sídlo považují za doručovací adresu, pokud si strany nesjednají jinou doručovací adresu. Strany si podle jeho názoru jednoznačně ujednaly, kam mají být písemnosti doručovány, žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný) nikdy jinou adresu (než adresu P.) nesdělil. Za zásadní považuje, že tato adresa byla zároveň adresou zapsanou v obchodním rejstříku ještě v době, kdy žalobci byla rozhodčím soudem ustanovena osoba pověřená k přijímání písemností. Na jiném místě svého dovolání k závěru odvolacího soudu, že žalobci mělo být doručováno na emailovou adresu, uvedl, že rozhodčí soud má doručovat na adresu, kterou mu účastník rozhodčího řízení sdělí, nebo která je jako doručovací adresa uvedena v rozhodčí smlouvě. Objednávka rozhodčí smlouvou není, protože rozhodčí smlouva byla sjednána na základě všeobecných obchodních podmínek. Podle dovolatele tedy rozhodčímu soudu adresa sdělena nebyla, ani mu žalobce nesdělil „kontakt jakožto údaj pro doručování písemností“. Dovolatel zdůrazňuje, že za řádné doručení písemností nese odpovědnost žalovaný, který měl zařídit, aby mu mohly být do datové schránky doručovány písemnosti i jinými právnickými osobami, případně si měl zařídit dosílku na poště apod. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a zamítl žalobu na neplatnost rozhodčího nálezu.

Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s názorem odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že strany zvolily adresu pro doručování. Připomněl, že součástí jeho objednávky byly všeobecné obchodní podmínky, které obsahovaly rozhodčí doložku, a bod VIII těchto podmínek odkazoval na objednávku a na adresy uvedené v jejím záhlaví. Takto zvolená doručovací adresa je zvláštním způsobem doručování sjednaným podle § 10 odst. 1 řádu rozhodčího soudu. Doručování na emailovou adresu rozhodčí řád nevylučuje. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

První žalovaným položená otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože odvolací soud řád rozhodčího soudu nepřezkoumával, pouze citoval jeho ustanovení a, aniž by je jakkoli hodnotil, je pouze na danou věc aplikoval. Na „přezkumu“ pravidel řádu rozhodčího soudu rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.

Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda ustanovením osoby pověřené k přijímání písemností dle § 10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu došlo k naplnění § 31 písm. e) ZRŘ, tj. že z důvodu tohoto postupu nebyla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, když tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Pro zodpovězení předestřené otázky je přitom určující, jaká pravidla byla v projednávané věci rozhodná pro doručování, a zdali rozhodčí soud svým postupem tato pravidla neporušil.

V projednávané věci je rozhodné znění zákona č. 216/1994 Sb. účinné od 1. 4. 2012 vzhledem k čl. II bodu 1 zákona č. 19/2012 Sb.

Dle ustanovení § 13 odst. 2 ZRŘ stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců.

Ustanovení § 13 odst. 3 ZRŘ dále stanoví, že jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem.

Podle § 19 odst. 1 ZRŘ se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci.

Ustanovení § 19 ZRŘ umožňuje stranám dohodnout si postup, kterým mají rozhodci vést řízení. K možnosti dohody stran o doručování v rozhodčím řízení, včetně dohody o způsobu doručování rozhodčího nálezu, se ve vztahu k ZRŘ ve znění účinném od 1. 4. 2012 vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3678/2013. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vyložil, že „zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl mimo jiné novelizován § 23 zákona č. 216/1994 Sb. tak, že na rozdíl od dřívější úpravy, dle níž rozhodčí řízení končí vydáním a) rozhodčího nálezu…, podle nynější právní úpravy rozhodčí řízení končí a) právní mocí rozhodčího nálezu…. Jak vyplývá z důvodové zprávy, toto řešení by mělo umožnit stranám, aby si dohodly postup týkající se doručování rozhodčího nálezu samostatnou dohodou podle § 19 a nemuselo být postupováno, v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu, striktně podle ustanovení § 45 a násl. o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že je třeba zjistit, zda se účastníci dohodli na způsobu doručování rozhodčího nálezu; nedošlo-li k dohodě, je třeba vycházet z ustanovení občanského soudního řádu, jež se doručování písemností týkají“.

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k ZRŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012 oproti tomu zastávala názor, že možnost stran (rozhodců) disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu při doručování se vztahuje jen na postup před doručením rozhodčího nálezu. Jak totiž Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1592/2006, „pro posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu je podstatné, zda úprava rozhodčího řízení připouští, aby si strany ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. dohodly odlišně pravidla (postup) doručování písemného vyhotovení rozhodčího nálezu, popřípadě aby se podrobily podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb. statutu (řádu) stálého rozhodčího soudu, jímž jsou odlišná pravidla doručování písemného vyhotovení rozhodčího nálezu určena.“ V citovaném rozhodnutí pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „doručování rozhodnutí stranám součástí postupu, kterým rozhodci vedou řízení, není. Je tomu tak proto, že – jak již bylo naznačeno výše – stranám (rozhodcům) je umožněno disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález (srov. § 23, § 24 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.), případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu § 27 zákona č. 216/1994 Sb. (ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. proto počítá se zvláštní – jinou než o postupu v rozhodčím řízení – dohodou stran, nemá-li být rozhodčí nález odůvodněn). Do okruhu procesních otázek, jejichž úprava je v dispozici stran (rozhodců), doručování rozhodnutí tudíž zásadně nepatří. Mají-li nastat účinky právní moci a vykonatelnosti ve stejném rozsahu jako v případě soudního rozhodnutí, je nezbytné trvat na dodržení pravidel, jimiž se řídí doručování rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení. Jinými slovy, písemné vyhotovení rozhodčího nálezu nebo usnesení musí být stranám doručeno postupy zakotvenými v ustanoveních občanského soudního řádu, týkajících se doručování písemností (§ 45 a násl. o. s. ř.).“ (obdobně srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3011/2008).

V nyní projednávané věci ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že všeobecné obchodní podmínky (dále opět „VOP“), jimiž se vztah účastníků řídil, obsahují ve IV. bodu rozhodčí doložku, podle níž měl spory účastníků řešit stálý rozhodčí soud, a rozhodčí řízení mělo být vedeno podle řádu rozhodčího soudu. V jiném, VIII. bodu VOP je ujednáno, že adresa odběratele uvedená v záhlaví objednávky, nebo zapsané sídlo se považují za doručovací adresu, pokud si strany výslovně nesjednají doručovací adresu jinou. Objednávka byla rozhodčímu soudu předložena a v jejím záhlaví byla uvedena jednak adresa žalobcova sídla zapsaného v obchodním rejstříku, jednak dvě emailové adresy. Rozhodčí řízení bylo zahájeno v červnu 2013 a v průběhu roku 2013 byla žalobci doručována rovněž většina písemností (usnesení o jmenování rozhodce, žaloba, usnesení o ustanovení opatrovníka a předvolání k ústnímu jednání).

Z ustanovení § 13 odst. 3 ZRŘ přímo vyplývá, že dohodu o způsobu vedení rozhodčího řízení odlišnou od znění statutů či řádu musí obsahovat rozhodčí smlouva, a tedy i rozhodčí doložka jako zvláštní typ rozhodčí smlouvy (rozhodčí doložka je rozhodčí smlouvou, která se týká všech sporů, které by mohly vzniknout z určitého právního vztahu či z vymezeného okruhu právních vztahů – srov. § 2 odst. 3 písm. b/ ZRŘ). Je-li tudíž pravomoc rozhodčího soudu založena rozhodčí doložkou jako relativně samostatnou částí jiné smlouvy (či všeobecných obchodních podmínek jako v tomto případě), musí být dohoda o určitém (od statutů a řádů odlišném) způsobu vedení rozhodčího řízení součástí rozhodčí doložky. Tento požadavek je logický především proto, že v okamžiku zahájení rozhodčího řízení musí být zcela jasné, jakými pravidly se má řídit. Dohoda o doručovací adrese, jak plyne ze skutkových zjištění odvolacího soudu, však součástí rozhodčí doložky nebyla, nemohla tudíž být zvláštním ujednáním o způsobu doručování v rozhodčím řízení, ale pouze dohodou o způsobu komunikace mezi účastníky navzájem (např. pro doručování objednávek, faktur, upomínek apod.).

V projednávané věci bylo tedy ujednáno, že spory účastníků budou rozhodovány stálým rozhodčím soudem a rozhodčí řízení bude vedeno podle řádu rozhodčího soudu. V případě stálého rozhodčího soudu je rozhodný § 13 odst. 2 ZRŘ, podle něhož statuty a řády mohou určit způsob rozhodčího řízení, tedy včetně stanovení postupu pro doručování v rozhodčím řízení.

Podle § 10 odst. 1 řádu rozhodčího soudu ve znění platném v rozhodné době (v době zahájení rozhodčího řízení) písemnosti ve sporu zasílá stranám rozhodčí soud na adresu, kterou strana uvedla, nebo dodáním do datové schránky, pokud strana takové dodávání umožnila (§ 18a odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Pokud strana žádnou adresu neuvedla a dodání do datové schránky není možné, zasílají se jí písemnosti na adresu, jež je rozhodčímu soudu známa. Pokud si strana zvolila zástupce, zasílají se písemnosti tomuto zástupci, a to na adresu jeho sídla, popřípadě bydliště, popřípadě na jinou adresu, kterou strana uvedla, anebo dodáním do jeho datové schránky, pokud je to možné. Podle § 10 odst. 3 řádu rozhodčího soudu se žaloby, žalobní odpovědi, předvolání, rozhodčí nálezy a usnesení doručují do vlastních rukou s potvrzením o doručení, anebo dodáním do datové schránky adresáta podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Ostatní písemnosti se podle odst. 4 téhož ustanovení řádu rozhodčího soudu zasílají doporučeným nebo obyčejným dopisem nebo prostřednictvím veřejné datové sítě na elektronickou adresu adresáta nebo prostřednictvím jiných elektronických prostředků anebo dodáním písemnosti do datové schránky adresáta. Zpráva zaslaná prostřednictvím veřejné datové sítě na elektronickou adresu adresáta (strany) musí být opatřena uznávaným elektronickým podpisem. Podle § 10 odst. 8 řádu rozhodčího soudu jestliže strana po zahájení rozhodčího řízení změnila adresu, aniž to oznámila rozhodčímu soudu, je doručováno platně, jsou-li písemnosti zasílány na její poslední známou adresu. Jestliže se postupem podle odstavců 1 až 8 nepodaří doručit straně na její poslední známou adresu, a to ani prostřednictvím jejího zástupce anebo osoby jí zmocněné k přijímání písemností, může jí předseda rozhodčího soudu podle § 10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu ustanovit osobu pověřenou k přijímání písemností. Ustanovení § 10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu rovněž stanoví, že den doručení pověřené osobě se považuje za den doručení adresátovi, jemuž byla ustanovena pověřená osoba.

Ze skutečností zjištěných odvolacím soudem vyplývá, že v rozhodčím řízení žalobce rozhodčímu soudu žádnou adresu nesdělil. Odvolací soud dále akceptoval zjištění soudu prvního stupně potud, že rozhodčí soud nemohl žalobci doručovat do jeho datové schránky. Ve smyslu § 10 odst. 1 řádu rozhodčího soudu bylo tudíž třeba doručovat žalobci písemnosti na adresu, jež byla rozhodčímu soudu známa. Vzhledem k tomu, že řád rozhodčího soudu přímo počítá s možností doručovat písemnosti prostřednictvím veřejné datové sítě na elektronickou adresu adresáta (§ 10 odst. 4 řádu rozhodčího soudu), je adresou, která je rozhodčímu soudu známa, také v připojených dokladech uvedená adresa elektronická. Na tuto adresu však není možné podle § 10 odst. 3 řádu rozhodčího soudu zasílat tam uvedené písemnosti určené do vlastních rukou.

V dané věci byly doručovány jen písemnosti podle § 10 odst. 3 řádu rozhodčího soudu doručované do vlastních rukou. Tyto písemnosti (tj. usnesení o jmenování rozhodce a žalobu) dle zjištění soudů rozhodčí soud doručoval na adresu uvedenou v záhlaví předmětné objednávky, tj. na adresu P. Tato adresa přitom byla v rozhodné době, tj. v době doručování usnesení o jmenování rozhodce (dne 6. 6. 2013), žaloby (dne 7. 6. 2013) a též v době ustanovení opatrovníka pro doručování (usnesení o jmenování opatrovníka bylo opatrovníkovi JUDr. O. K., CSc., zasláno dne 21. 6. 2013), dle údajů v obchodním rejstříku i v živnostenském rejstříku zapsaným sídlem žalobce. Pokud se tedy předmětné písemnosti rozhodčímu soudu doručit na tuto poslední známou adresu uvedenou ve smlouvě obsahující rozhodčí doložku nepodařilo, a pokud následně rozhodčí soud přistoupil ve smyslu § 10 odst. 9 řádu rozhodčího soudu k ustanovení osoby pověřené k přijímání písemností, neshledal Nejvyšší soud v jeho postupu pochybení.

Jelikož byl v dané věci postup předvídaný řádem rozhodčího soudu dodržen, ustanovením osoby pověřené k přijímání písemností nedošlo k porušení § 31 písm. e) ZRŘ a nebyla tedy stranám odebrána možnost spor před rozhodci projednat, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.

Protože z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil jej také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).