Historie rozhodčího řízení

Rozhodčí řízení je podle historiků zřejmě starší než civilní řízení soudní. Přesto jeho zásadní rozvoj nastal až ve dvacátém století. Velkými podněty k jeho rozvoji byly situace po obou světových válkách, které rozmetaly dřívější státní a ekonomická seskupení a poválečné situace přinesly nové výzvy světovému hospodářství a obchodu zejména. Už po první světové válce se ukázalo, že národní právní rámce pro řešení sporů z nově vznikajících průmyslových a obchodních vztahů již nebudou vyhovovat svými různými procesními předpisy, různými právními tradicemi, různými jazyky, omezeními pro výkon cizích soudních rozhodnutí apod. Proto první mezinárodní ženevské konvence o rozhodčím řízením pocházejí z let 1923 a 1927 (mimochodem Československo bylo členským státem těchto úmluv) a první moderní mezinárodní rozhodčí instituce byla založena v Paříži již v roce 1923.

 

Vývoj po druhé světové válce pak přinesl řadů dalších podnětů, z nichž nejvýznamnější je Newyorská Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 (Československo se stalo členem již v roce 1959) představující dnes údajně vůbec neúspěšnější mezinárodní úmluvu lidských dějin. Také mezinárodní rozhodčí řízení v rámci někdejší RVHP, zejména po přijetí Moskevské úmluvy z roku 1972 představovalo účinný nástroj k řešení sporů. Vývoj zejména na půdě UNCITRAL pak přinesl řadu velmi hodnotných výstupů, z nich nevýznamnější je vzorový zákon UNCITRAL z roku 1985 novelizovaný v roce 2006, který (nebo alespoň jeho principy) se stal předobrazem mnoha národních zákonů upravujících rozhodčí řízení. UNCITRAL také zpracoval a nabídl arbitrážní komunitě pravidla pro rozhodčí řízení ad hoc, která se mezitím stala etalonem (původní Pravidla z roku 1976 byla novelizována v roce 2010 a 2013). Všechny tyto dokumenty měly nepochybně zásadně pozitivní vliv na rozvoj rozhodčího řízení i v národních rámcích.

Zdroj fotografie: www.britannica.com

V „domácím“ prostředí umožňoval sjednávat „doložky o rozsudím“ rakouský civilní řád soudní z roku 1895, který po recepci do práva československého platil až do 31.12.1950. Úprava rozhodčího řízení (ovšem jen pro spory, kde jednou ze stran byla československá právnická osoba) pak byla zahrnuta do občanského zákoníku (č. 141/1950 Sb.). První samostatnou moderní úpravu rozhodčího řízení představoval zákon č. 98/1963 Sb. o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů (podle tehdejší doktríny monopolu zahraničního obchodu aplikovatelný pouze v mezinárodním obchodě mimo RVHP). Zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále ZRŘ), otevřel rozhodčí řízení i pro tuzemské spory. Jeho přijetí považovala většina lidí znalých situace za velmi dobrý počátek nového rozvoje rozhodčího řízení. Postupem doby se ovšem ukázalo, že optimismus a očekávání byly do značné míry dalším vývojem „zchlazeny“. A novela provedená zákonem č. 19/2012 Sb. s účinností po 31.3.2012 toto „zchlazení“ zesílila na „hluboké prochlazení“. Další novely a úpravy pak k nějakému výraznému „odmrazení“ rozhodně nevedly.