Výhody rozhodčího řízení

Výhody rozhodčího řízení jsou oproti řízení před řádnými soudy nepřehlédnutelné. Zmíníme jen o ty, které jsou v současnosti ohroženy.

Strany mají možnost dohodnout řadu aspektů jejich konkrétního rozhodčího řízení. Pokud dohoda stran o postupu není uzavřena (anebo pokud v takové dohodě strany rozhodcům nedají jiný mandát), postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný, přičemž vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí věci (v českém právu je tato zásada vyjádřena v § 19, odst. 2 ZRŘ, ale obdobnou filosofii obsahuje i většina moderních zahraničních právních úprav). Neformálnost je významnou odlišností oproti civilnímu řízení soudnímu a projevuje se v řízení jako celku i v jeho jednotlivých etapách. To vede, jsou-li strany, jejich právníci a rozhodci rozumní, také k relativně rychlému rozhodnutí sporu za rozumných nákladů.

V řízení před řádnými soudy jsou stranám dány k dispozici řádné i mimořádné opravné prostředky. Tím dochází ke značným časovým prodlevám při tzv. „vymahatelnosti práva“. Rozhodčí řízení bylo naproti tomu koncipováno jako zásadně jednoinstanční. Jakmile je písemný rozhodčí nález doručen stranám, nabývá účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Pokud jde o tzv. „dobrovolnou druhou instanci“, většina právních řádů umožňuje stranám, aby si v rozhodčí doložce sjednaly, že rozhodčí nález bude přezkoumán jinými rozhodci. Z hlediska praktického není rozumné tuto "druhou instanci" doporučovat, protože se tím stírá jedna z rozhodujících výhod rozhodčího řízení, tj. relativní rychlost.

Rozhodují-li spory řádné soudy, je možnost stran vybrat si sudiště buď zcela vyloučena nebo velmi omezena. V rozhodčím řízení jsou to naopak strany, které sudiště vybírají (institucionalizované rozhodčí soudy nebo rozhodce ad hoc), přičemž takovou volbu učiní většinou předem, takže vědí, kde se budou jejich případné spory rozhodovat a mohou se také informovat o rozhodovací praxi, pravidlech a nákladech řízení a dalších důležitých otázkách. Zatímco řádné soudy postupují v řízení vždy podle předpisů občanského soudního řádu té které země, v rozhodčím řízení se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci řízení vést. Sjednáním pravidel pro průběh řízení strany také určují řadu dalších „vlastností“ jejich rozhodčího řízení. U řádných soudů je počet soudců je dán procesními předpisy, v rozhodčím řízení mají strany možnost zvážit, zda chtějí vícečlenný senát nebo rozhodce jediného. Strany ovlivňují také náklady řízení (pokud sjednávají svá vlastní pravidla je jen na nich, jak náklady řízení upraví, u institucionalizovaných rozhodčích soudů jsou pravidla o nákladech součástí řádů). V řízení před řádnými soudy nemají strany prakticky žádný vliv na to, kterému konkrétnímu soudci bude spor předložen k rozhodnutí. V rozhodčím řízení si strany „své“ rozhodce jmenují samy. Je to jedno z nevýznamnějších práv, které stranám přísluší. Rozhodci musejí být samozřejmě vždy nezávislí a nestranní (nezávislost je kategorie objektivní a nestrannost kategorie subjektivní). V rozhodčím řízení je také stranám ponechána možnost určit místo řízení, přičemž místo rozhodčího řízení může být i fikcí. Strany například dohodnou, že místem řízení bude Švýcarsko, známé svou „proarbitážní“ judikaturou, přitom však většina procesních úkonů a často i ústní jednání proběhnou jinde. Rozhodci se při rozhodování samozřejmě řídí hmotným právem, které je pro spor rozhodné, ale je možné, aby je strany pověřily k rozhodnutí podle zásad spravedlnosti (tedy ex aequo et bono ), což je někdy velmi praktické řešení.

Rozhodčí řízení ve světě, bývalém Československu a poté i České republice probíhala dlouhou dobu jakoby na okraji zájmu téměř všech, včetně medií. To se postupem času změnilo, přičemž počátky těchto změn a jejich dopady na jednotlivé výhody se poněkud časově liší a přesto, že můžeme sledovat poněkud odlišný vývoj v mezinárodním či národním měřítku, mají řadu prvků společných.

Zásadním pro vývoj, který směřuje proti řadě výhod rozhodčího řízení (a ohrožuje i jeho podstatu), byl rok 1986, kdy se v New Yorku konal VIII. Kongres ICCA (Mezinárodní rada obchodní arbitráže). Vedle mnoha účastníků z jiných částí světa se ho zúčastnilo do té doby nebývalé množství právníků z USA. Ti při tom „objevili“, že mezinárodní rozhodčí řízení může být velmi výhodným právním byznysem a od té doby jejich vliv v mezinárodních arbitrážích začal dramaticky narůstat, až se stal dominantním natolik, že dnes (bohužel) stanovují standardy celého odvětví. Sekundovat jim v tom začali nejdříve právníci britští, posléze i právníci z ostatních zemí common law a nakonec téměř všichni ostatní. Výsledkem tohoto vývoje je současný stav, kdy zásadní principy kontinentálního procesního práva se stávají anachronismem. Jako příklad tohoto přístupu mohou sloužit Pravidla IBA pro provádění důkazů v mezinárodní arbitráži (původně z roku 1999, novelizovaná v roce 2010). Ta umožňují (pokud strany jejich použití sjednají) požadovat po straně, aby předložila důkazy i proti sobě, tedy zcela bortí kontinentální pojetí procesního práva spočívající na principu, že strana je povinna prokázat jen to, co tvrdí a nic víc. Když dnes některá strana nechce IBA Rules přijmout, je považována téměř za diluviální exot. Výše nastíněný trend naprosto stírá hned tři z rozhodujících výhod rozhodčího řízení, a to neformálnost, rychlost a rozumné náklady. Zatímco v dřívější době jsme se mohli i u složitých případů setkávat se spisy, které měly jen několik desítek či maximálně několik set stran (a to včetně příloh), celá řízení proběhla v řádu měsíců a byla levnější než civilní řízení soudní, dnes nejsou vůbec výjimkou spisy s tisíci (i desetitisíci) stran, dobou řízení dosahující několika let a gigantickými náklady procesu. Základní příčina tkví už ve výše zmíněném přístupu zejména amerických právníků (jež ale velmi rychle začali kopírovat i právníci ostatní), že rozhodčí řízení může být dobrý byznys. Není vůbec výjimečné (v posledních letech je to spíše pravidlo), že v mnoha arbitrážích stojí na každé straně sporu týmy právníků, které účtují náklady ještě před pár lety nepředstavitelné a požadují jejich přiznání v rozhodčím nálezu. Uvedu jen jeden extrémní příklad: v jedné arbitráži, kterou jsem rozhodoval, požadovala jedna ze stran náhradu nákladů právního zastoupení v ekvivalentu přes 40.000.000 EUR (ano, opravdu čtyřicet milionů EUR!). I když tohle byl výjimečný případ, požadované náhrady ve výši několika milionů EUR už žádnou obzvláštní výjimkou nejsou. Rozsáhlé týmy právníků (i když by věc bez problému zvládlo právníků mnohem méně) tak rozhodně nepřispívají k neformálnosti a zjednodušení řízení. Důvod spočívá (mezi jiným) i ve způsobu vzdělávání a praxe řady právníků. Pokud jde o proces, jsou vychováváni jako „sudiči“. To v jejich pojetí znamená, že v dříve nebývalém rozsahu podávají námitky proti čemukoli a komukoli (příslušnosti, rozhodcům, právníkům protistrany, expertům, svědkům, abych jmenoval jen některé). A dále to v jejich pojetí znamená, že rozhodcům předkládají nejen vše, co je věcně potřeba k osvětlení podstaty sporu a k prokázání tvrzení, ale prakticky vše, co u klienta, ale také v právních pramenech najdou. Do jisté míry se dá říci, že případ jednodušeji prezentovat neumějí. Že tím často svým klientům příliš nepomáhají, protože rozhodcům případ nejen neobjasňují, ale spíše zatemňují, jim často nedochází. Při zmíněném přístupu právníků, pokud jim v tom rozhodci nezabrání (a ti to většinou nedělají, aby nebyli napadeni, že stranám berou možnost věc řádně projednat) se pak řízení stává mimořádně formálním a zdlouhavým. Pamatuji si na případ, kdy jsme jako rozhodčí senát dospěli na předporadě závěru, že spor je možno rozhodnout do 6 měsíců, aby nám pak právníci obou stran sdělili, že se dohodli na třech výměnách podání a prvním ústním jednání za 18 měsíců. Proti takovým postupům by samozřejmě měly protestovat především strany samy, protože o jde o jejich čas a peníze, ale ty to kupodivu příliš často nedělají (asi věří svým právníkům, že to prostě rychleji a levněji udělat nejde). Abychom však byli i k těm právníkům spravedliví. Strany, které v arbitráži prohrají, nezřídka požadují po svých právnících náhradu škody. Právníci pak s takovou kauzou jdou za svou pojišťovnou a ta se jich ptá, zda udělali vše, co mohli. A oni řeknou: ano, předložili jsem rozhodům vše, co jsme u klienta i v jiných pramenech našli. Buď jak budˇ, má tento přístup logický výsledek: rozhodčí řízení není neformální, není rychlé a není levné.

Druhým významným prvkem, který vývoj mezinárodního rozhodčího řízení v poslední době zásadně ovlivňuje, jsou tzv. investiční arbitráže. To jsou řízení, která vycházejí z dohod o ochraně investic (používá se pro ně zkratka BIT), kterých byly zejména v posledních desetiletích uzavřeny stovky. Ve většině BIT je jako mechanismus pro řešení sporů sjednáno rozhodčí řízení. Problémem ovšem je, že tu nejde o klasické „smluvní“ rozhodčí doložky, kdy strany samy uzavřou rozhodčí smlouvu, nýbrž v těchto BIT je rozhodčí řízení sjednáno mezi státy dohody o ochraně investic a investor musí sudiště přijmout, pokud chce režimu podle BIT využít.

Komplikaci pro principy rozhodčího řízení představuje i diskuse na téma tzv. „druhé instance“. Nepovažuji ji obecně za vhodnou, protože devalvuje jednu ze zásadních výhod rozhodčího řízení, tedy rychlosti. Strany ale druhou instanci sjednat mohou, a pokud této možnosti nevyužijí, nesmějí si ztěžovat na povahu rozhodčího řízení jako takového. V otázce „druhé instance“ je doposud v mezinárodní praxi akceptována jako nepřekročitelná hranice (s výjimkou spotřebitelských sporů), že rozhodčí nálezy nemohou být bez dohody stran přezkoumávány z hlediska materiálního. V řízeních o zrušení rozhodčích nálezů tedy soudy smějí přezkoumávat jenom procesní pochybení. A protože jde o výjimečný prostředek, jsou pro jeho použití stanovena velmi přesná a restriktivní pravidla. Přitom se jasně zdůrazňuje, že řízení o zrušení rozhodčího nálezu není řízením odvolacím a že ho ovládají i jiné zásady. V oblasti investičních arbitráží však sílí tlak, aby rozhodčí nálezy mohly být přezkoumávány povinně i z hlediska materiálního, protože na základě rozhodčích nálezů, které stát odsuzují k často vysokému odškodnění investora, jde o výplatu z veřejných prostředků majících vliv na státní rozpočty. Tato tendence není správná, ale soudím, že nakonec k „druhé instanci“ v investičních sporech dojde. Uzákonění povinné „druhé instance“ (alespoň já to za druhou instanci beru), kterou u spotřebitelských sporů přinesla novela zákona 216/1994 Sb. (zákonem č.19/2012 Sb.) pro mne představovala jasné ohrožení principu rozhodčího řízení. Největší nebezpečí tkvělo v tom, že umožnila soudům přezkoumávat rozhodčí nálezy po stránce věcné, což vedlo k tomu, že soudci měli stále větší tendenci překračovat hranici mezi otázkami procesními a věcnými i v jiných řízeních než těch o zrušení rozhodčích nálezů ve spotřebitelských sporech.

Situace v ČR je krystalickým příklad toho, jak se právní úpravy a soudní praxe týkající se rozhodčího řízení vyvíjet nemají. Je pro mne smutným konstatováním, že ze země, která byla na čele v moderním přístupu k rozhodčímu řízení po mnoho desítek let, klesla ČR na úroveň, ze které mrazí. Jak legislativní změny, tak soudní praxe jsou děsivé a přitom se nás (jakoby oklikou) snaží český stát přesvědčit, že jeho parlament a soudy k podobným řešením nutí Evropská unie. Jen na okraj: Češi jsou mistři v tom dělat něco špatně a říkat, že oni by to dělali jinak – rozuměj lépe – kdyby je někdo nenutil k něčemu jinému.

Je přitom ovšem třeba připustit, že prazáklad mnoha problémů tkví v nesprávném postoji Evropské unie k ochraně spotřebitele a v tom, jak donutila členské státy k recepci těchto postojů i do národních právních řádů. Považuji za zcela scestnou základní filosofii Evropské unie, že spotřebitel má mít v rozhodčím řízení výsadnější postavení než jiné strany i to, že musí být výrazněji chráněn zejména ve finančních otázkách. Prvotním zdrojem problémů spotřebitelů a spotřebitelských sporů totiž není povaha rozhodčího řízení čili rozhodčí řízení samo o sobě, nýbrž přístup spotřebitelů ke smlouvám. Je třeba jasně mluvit o tom jaký podíl na těchto „problémech“ nebo skutečných problémech mají ti, kteří jsou v rozhodčích řízeních postihováni, tedy v prvé řadě ti, kteří si půjčovali peníze, protože v této skupině lidí je počet postižených největší a jejich postavení je také nejvíce mediálně prezentováno. Zkušenosti ukazují, že většinu osob, které si takto půjčují, smluvní podmínky vůbec nezajímají. Nečtou smlouvy nikoliv proto, že by v nich něco bylo napsáno jen malým písmem. Nečtou je proto, že vidina hotových peněz je pro ně tak silným lákadlem, že je nic jiného nezajímá. Řada osob tak často zcela nezodpovědně žádá o spotřebitelský úvěr, aniž vůbec zvažuje, zda je schopna jej splácet a do problémů se splácením se dostává velmi často jen v důsledku vlastního neuváženého jednání. A to přesto, že jsou spotřebitelé na každém kroku v médiích varováni, jaké to pro ně může mít negativní důsledky. Podnikatel poskytující úvěry zákonným a korektním způsobem ovšem musí mít také možnost se svého práva dobrat v rozumném čase. Znemožnit mu nebo mu výrazně zkomplikovat, aby si v dohodě s dlužníkem (byť i spotřebitelem) sjednal způsob řešení případných sporů, které mu toto možnost poskytne (teď mluvím o rozhodčím řízení), je diskriminací.

Na podrobný rozbor škodlivosti všech těchto úprav by bylo potřeba hodně místa, takže jen stručně. Které z těchto změn šly proti zásadám rozhodčího řízení? Volnost stran volit si sudiště, rozhodce a pravidla řízení byla zásadním způsobem omezena. Strany musely podstatně komplikovaněji sjednávat rozhodčí smlouvu (samostatně, s předepsaným rozsahem informací o sudišti, rozhodcích, vedení řízení, odměně rozhodce, nákladech, místě, způsobu doručení rozhodčího nálezu, o vykonatelnosti nálezu, v podrobnostech viz výše), spotřebiteli musely být předem vysvětleny dopady rozhodčí doložky, za rozhodce mohly strany zvolit jen osobu ze seznamu rozhodců vedeného MS, atd. Pokud se někdo domnívá, že tato ustanovení byla pro ochranu spotřebitele výhodou, já tvrdím, že tomu tak nebylo. Také rozšíření zrušovacích důvodů, které bylo pro mne v podstatě i zavedením povinné „druhé instance“ ve spotřebitelských sporech, směřovalo ve svém důsledku proti zájmům spotřebitelů, protože byly nároky proti spotřebiteli většinou oprávněné a prodlužováním doby řízení se jen prodlužovala doba, kdy byl spotřebitel v prodlení, a proto nakonec na úrocích zaplatil mnohem více než podle prvotního rozhodčího nálezu. Totéž platí o předpisech o možném odložení vykonatelnosti. Vedle samotné problematičnosti výše zmíněných úprav existuje však další a daleko větší nebezpečí, které bylo zatím utlumeno, ale stále doutná a hrozí propuknout v plamen. Souvisí s výše popsanou hysterií a s tím, že mnozí už opět přicházejí s argumentací „když to šlo zpřísnit u spotřebitelských sporů, zpřísněme to pro všechna rozhodčí řízení“. Že je to cesta do pekla, jim jaksi nedochází.

Vedle zákonodárné činnosti se ale na ohrožení principů rozhodčího řízení podílejí významnou měrou také české soudy, které se nepřípustně vměšují do rozhodčího řízení a porušují práva stran.

Rozhodčí řízení obecně ve světě není považováno za výkon veřejné moci a rozhodci nejsou považováni za veřejné osoby. Přitom se vychází z toho, že aplikace všech zásad spravedlivého procesu upravených v Článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případě dobrovolného rozhodčího řízení není nutná a někdy není ani možná. Rozhodčí řízení tedy není derivátem civilního řízení soudního, nýbrž zcela autonomním způsobem řečení sporů, který je ovládám jiným zásadami a principy než civilní řízení soudní. Tato autonomie rozhodčího řízení je v zahraničí jasně uznávána. V české rozhodovací praxi tento princip plně uznáván není.

V nálezu Ústavního soudu ČR (dále jen ÚS) I. 3227 z 8.3.2011 (mimochodem v něm ÚS zásadně změnil svůj názor na povahu rozhodčího řízení uvedený v nálezu ÚS 174/02) je sice v bodě 1. řečeno, že „ projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů“ , ale hned bod č. 2 uvádí, že „ Poučovací řízení. ... není v rozporu s povahou rozhodčího řízení……ZRŘ poučovací povinnost neupravuje, a proto je namístě použít občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ), v dané souvislosti jeho § 118a .“ Poněkud schizofrenně se pak v bodě 4. dodává: „ Rozhodčí řízení je druhem civilního procesu. To však samo o sobě vůbec neznamená, že soudy mohou do rozhodčího řízení libovolně zasahovat…..“

Jenomže právě tento nález ÚS do rozhodčího řízení libovolně (a tedy nepřípustně) zasahuje. Strany nikdo nenutí, aby rozhodčí smlouvou odňaly svůj spor jurisdikci řádných soudů. Pokud tak však učiní, musejí strpět i to, že se na jejich případ nebudou aplikovat principy, postupy a předpisy, které by se jinak v civilním řízení soudním použily. Limit aplikovatelnosti OSŘ na rozhodčí řízení stanoví § 30 ZRŘ: Nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Tedy jen a potud, když a pokud ZRŘ nestanoví jinak a i pak nikoliv OSŘ jako celek, nýbrž jen jeho jednotlivá ustanovení, a to ještě jen přiměřeně. Rozhodčí řízení je primárně v dispozici stran a je proto také založeno na zásadě, že rozhodci jenom posoudí, co jim strany předloží a nesmějí pomáhat jedné ze stran. Princip, který je upraven v § 118a OSŘ pro rozhodčí řízení neplatí a platit nemůže. Pokud by totiž rozhodce aplikoval § 118a OSŘ v rozhodčím řízení, porušil by § 1, odst. 1 ZRŘ (protože by nebyl nestranný a napomohl by jedné ze stran) i §§ 18 a 19 odst. 2 ZRŘ (protože by stranám poskytl rozdílné – a tedy nerovné - příležitosti k uplatnění jejich práv). Právě povaha rozhodčího řízení a postavení rozhodců jako nezávislých a nestranných osob nemajících povahu osob veřejných aplikaci § 118a OSŘ vylučuje. Rozhodci proto nemají a nemohu mít jakoukoliv poučovací pravomoc či povinnost, pojmově to nepřichází v úvahu. To je také důvod, proč o poučovací povinnosti předpisy o rozhodčím řízení ani řády rozhodčích soudů (a to ani české ani zahraniční) nemluví. Aplikace § 118a OSŘ za použití § 30 ZRŘ na rozhodčí řízení je proto nesprávná.